1. část historie Sokola v Praze – Libni
První kroky
Adolf Peťule
V pravdě stůj, vlast miluj, nechtěj porobu,
služ vlasti, národu!
Slova chorálu v závěru vystoupení mužského dorostu na VIII.sletu všesokolském v roce 1926 byla již o 42 let dříve vůdčím heslem několika pokrokových a vlasteneckých občanů, jež osud zavál do tehdejší vesnice Libně, v okresu karlínském, aby tu byli šiřiteli národní osvěty. Buďte zde pro trvalou a oživovanou paměť zachována jejich jména:
Ladislav Verner, nar.7.1.1856 v Byháni, učitel obecné školy chlapecké od 21.4.1882.
Jaroslav Pechan, nar.15.10.1882 v Praze, od 2.11.1882 zatímní podučitel do 5.8.1886,kdy odešel do Kozel.
František Gliman, nar. 6.5.1862 v Chocni, dočasný smluvní učitel od 1.9.1882, odešel do Nehvizd 1.3.1886.
Václav Kalaš, provizorní podučitel od 2.11.1882, odešel do Prahy 9.12.1885.
Tito čtyři mladí učitelští mládenci, z nichž Jaroslav Pechan již od roku 1880 je členem-stipendistou Sokola Pražského a tedy pod přímým vlivem Dr. Miroslava Tyrše i jako cvičitel jeho Tělocvičného ústavu pro hochy, našli ubytováni ve třech místnostech v tzv. staré faře Dr.Košáka.
I u nás, v chudém dělnickém prostředí, byla již tehdy německá škola (vliv německých továrních firem) a na dveřích obecního úřadu cedule: "Mluvte česky! Kdo se za svůj jazyk stydí, hoden potupy všech lidí!", kterou tam vyvěsil tajemník obecního úřadu JUC Václav Klazar, rovněž činný člen Sokola Pražského (od r 1879). Není tedy divu, že tito mladí idealisté - a mohl mladý učitel na venkovské škole nebýt idealistou? - si uvědomili nejen velký význam a vliv Tyršových myšlenek, ale i svou učitelskou odpovědnost.
Bylo tehdy v Čechách a na Moravě po I.všesokolském sletu (1882) již 104 sokolských jednot a v blízkosti Libně sedm: V Praze(1862), V Karlině (1867), Smíchově(1868), Vršovicích(1870), Záběhlicích (1870), Braníku (1871), Žižkově (1872), nehledě k sedmi jednotám v ostatní Evropě a dvaceti v USA. Snadné se dohodnout - nesnadné provést, zvláště v takovém malém i společensky nevýhodném prostředí. Ale i tady se cesta našla. Dne 8. září 1884 uspořádána v tehdejším hostinci "U Deutschů" přednáška náměstka náčelníka Sokola Pražského Dr.Františka Čížka o úkolech a cílech sokolského hnutí. Zúčastnilo se jí kupodivu 118 osob. Řídil ji Tomáš Ronek (nar.30.11.1832; zemřel 1.10.1888, učitelský pomocník od 1.10.1850, od 1.3.1863 ve Vršovicích , řídícím učitelem v Libni ustaven 19.8.1868). K vlastnímu založení T.J.Sokol v Libni došlo pak v ustavující valné hromadě 26.10.1884, při níž obezřetně zvolen za starostu obecní starosta Josef Voctář, jeho náměstkem "stavitel ve službách obecních" Josef Bukovský, náčelníkem JUC.Václav Klazar, jeho náměstkem učitel Jaroslav Pechan a jednatelem Vítězslav Vondřich. Bylo tedy vedení jednoty svěřeno osobám odborně povolaným, ale i důvěryhodným, neboť ne všemu obyvatelstvu mohlo být vítáno pokrokové zaměření Sokola, bratrské tykání, pozdrav "Nazdar" a dokonce červená košile sokolského kroje. Cvičit se počalo velmi brzo; již 20.ledna 1885. Cvičilo se první tři léta v hostinci u Deutschů, později se souhlasem místní školní rady ve škole a pro letní cvičení získán roku 1887 od obce pozemek ve výměře 200 čtverečních sáhů po 10 haléřích, jenž později vyměněn za jiný, o 40 sáhů větší(1 čtver.sáh = 3.6m2).
Duší tělocvičné činnosti byl od počátku bratr Jaroslav Pechan, později středoškolský profesor tělocviku, horlivý propagátor tělesné výchovy školní i sokolské. Podlehl posléze dlouholeté chorobě, jež přerušovala jeho nadějnou činnost. Byl autorem "Osnov k vyučování tělocviku na školách středních, díl I. "(r.1905) a "Tělocviku pro obecné školy chlapecké na základě soustavy Miroslava Tyrše, díl I." (r.1888) O Pechanových vlastnostech a zásluhách můžeme číst v "Památníku 25letého trvání TJ Sokol v Praze-Libni 1884-1909" z pera Františka Glimana a Památníku z roku 1934 z pera Ladislava Vernera, dvou jeho současníků a spolupracovníků. Pozdější místonáčelník jednoty, všestranný umělec, český básník, autor "Sokolských sonetů" a odborný sokolský tělocvičný spisovatel Karel Hlaváček (1874-1898) napsal o něm: "Na prvním místě bije do očí jeho neúnavná činnost, která vrcholí ve dnech župního sletu roku 1886, kdy bydlil dávno již na místě vzdáleném a přece svou pevnou rukou ovládal a řídil přípravné kroky. Byl vychovatelem sokolských charakterů. Chválím si bratra Pechana jako bystrovtipného organizátora, jenž řady všech odborů upevnil, tuhou kázní řádů zocelil a utužil. Bude vždy mezi předními, jež slaviti a vzpomínati budeme jako muže o jednotu zasloužilé." Roku 1889 tento v tělocviku odborně kovaný J.Pechan je již náčelníkem Sokola Vinohradského.
Jeho duch v cvičitelském sboru opravdu na dlouho přetrval jeho odchod. Zemřel 14.6.1915 v Praze a pohřben byl na Vinohradském hřbitově.
Vedle pravidelného cvičení od počátku byl pěstován i život společenský. Téměř pravidelně pořádány tradiční sokolské "Šibřinky" u Deutschů, nebo v pivovarnickém sále (v některých letech nahrazeny subskripcí rozmnožující finanční prostředky jednoty), čajové večírky, z nichž jeden navštívil sám Mikoláš Aleš. Pěstovány též přátelské styky s jinými jednotami (společný výlet do Kunratic se Sokolem Pražským r.1886). Členové se navštěvovali v jednotách, účastnili se pohřbů známých a zasloužilých osob (např.Dr.Ed.Grégra, přenesení ostatků P.J.Šafaříka, Jana Kollára apod.). Do pravidelné činnosti jednoty patřily každý rok četné výlety, krátké, delší, denní i noční. Bývaly spojeny příznačně pro tu dobu s různými slavnostmi, veřejným cvičením a pod., jako akce národně vlastenecké a společenské zároveň utužující vzájemnou, tehdy tak potřebnou, pospolitost vskutku bratrského ducha a posilující i tělesně. Účastnil se jich také někdy trubačský sbor jednoty založený již roku 1886.
Tento trubačský sbor sdílel za sbormistrů Arona, Šerkse a Šillera téměř deset let osudy jednoty na nestálé a kolísavé vlně práce, úspěchů a přízně i horlivosti členů. Již roku 1887 si stěžuje kronikář, že vojenské odvody jeho řady prosívají na čtvrtinu. Nakonec se r. 1895 rozešel. Roku 1904 byl sice na čas vzkříšen, ale skutečné obnovy se dočkal až v roce 1910.
Časté byly též zájezdy do jiných měst a jednot při nejrozmanitějších příležitostech (např.l898 Palackého oslavy v Hodslavicích, 1893 do Polska:dva závodníci, 1900 zájezd ČOS do Olomouce, 1903 slet v Českých Budějovicích, 1905 Vídeň, 1906 Záhřeb aj.)
V posledních letech tohoto období došlo k úspěšnému pravidelnému pořádání členských besed s hodnotnou náplní a hojných vycházek v našem hlavním městě s návštěvami památek a uměleckých výstav.
Již od vzniku jednoty pěstovány přátelské styky také s rozličnými libeňskými spolky a organizacemi, spolkem "Osvěta-Omladina", s Věnceslavem", který vystupoval často i na podnicích jednoty i při zájezdech. Ústřední maticí školskou aj. Byla to vůbec doma všestranné nadšené veřejné práce, jež dovedla r.1889 tři sokolská závodní družstva s Dr.J.Podlipným přes výslovný osobní zákaz samého c.k.místodržitele do Paříže pro první tři ceny v mezinárodních závodech družstev v tělocviku. V prvním družstvu byl i spoluzakladatel libeňského Sokola Jaroslav Pechan.
Cvičilo se, někdy s obtížemi, u Deutschů, pak v libeňských školách, když došlo k neshodám s hostinským. Cvičilo se i na prostorách kolem sokolovny (po jejím postavení, dnes zahrádka a garáže), nebo na letním cvičišti za "starou hospodou"(1900). Nebyly vždy radostné chvíle také při úvahách, kde cvičit - ale vždy lidský rozum a pocit odpovědnosti uspěl. Jako dobré poučení znělo všem těmto obětavým členům v minulosti před postavením sokolovny a snad i později povzdechnutí br.Zouzala r.1888:"I té doby musili jsme se dočkati, kdy již nás vyhánějí odtamtud, kde poprvé jsme vystavěli s nadšením oltář, na němž chceme vlasti obětovati, kde poprvé se rozlehlo z roznícených ňader nadšené "Sokol jsem a Sokol budu"...Co zbývá nám teď? Slyšet trpká slova, snad nic jiného, než odstěhovat se někam na louku pod to širé nebe a ještě ani tam by nás nenechali."
Po organizační stránce měla jednota v župní organizaci (župní zřízení zavedeno v Sokole právě r.1884) své místo v župě Středočeské a teprve po ustavení České obce sokolské (1889), jejímž prvním starostou byl právě u nás v Libni dobře známý dr.Jan Podlipný, starosta města Prahy, přeřazena do župy Barákovy. V jejím vedení se vždy dobře uplatňovala. Cvičitelské kurzy pro cvičitele všech složek jednoty, konané v rámci župy a jednoty, přispívaly k potřebné odborné úrovni vší práce v jednotě.
Roku 1896 upravena v sokolstvu péče o jednoty v menšinách, založen základ (fond) pro stavbu menšinových sokoloven a určeny vznikajícím a malým jednotám ve zněmčeném pohraničí tzv.ochranitelky. Byla to nutná pomoc těžce ale odvážně zakládaným jednotám. Sokolské jednotě v Libni také přidělena "chráněnka" jednota v hornických Kopistech u Mostu., kde snad nebylo ani 200 domů a necelé 2000 obyvatel, jen z poloviny Čechů. Osada ta patřila mezi nejstarší a nejdůležitější v celém kraji. Zanikla roku 1979, kdy musila ustoupit uhelným dolům. Jednotu v Kopistech Libeňští pravidelně podporovali, každého jejího podniku se zúčastnili a v letech 1899 a 1904 k ní uspořádali hromadné výlety. Roku 1906, kdy se v Kopistech konal slet župy Krušnohorské, se z Libně zúčastnilo 35 mužů a 6 žen se starostou F.Filipem.