13. světová gymnaestráda očima cvičence Výletu s aerobikem
Když po odcvičení sletového programu naše vedoucí skladby Jana Beránková mluvila o možné účasti na 13. světové gymnaestrádě, měl jsem jen nejasnou představu, co to vlastně je… Prý to ale bylo před čtyřmi lety dobré a tak jsem si říkal: „Jo, do toho bych asi šel.“
Potom se začaly objevovat velmi různorodá směs informací o ceně. Nejdřív se mluvilo o maximálně 7 tisících, pak zase že 16 tisíc a jen něco zaplatí ČOS… To byla asi chvíle, kdy odpadla většina těch, kteří podle mě měli jet především… Lidi mého věku – kolem 20 – pro které byla skladba napsána. Jenže jen málo studentů má 10 tisíc jen tak… Já jsem je samozřejmě také neměl, ale spolehl jsem se na rodiče a na to, že něco vydělám a budu míň pít… Je velká škoda, že ČOS se postavila poněkud laxně k financování (toto tvrzení není z mé strany spekulací). Nakonec byl tedy věkový průměr o něco vyšší.
 
Následovaly první informace a secviky, kde jsem poznal svůj celek – respektive holky, protože od nás z Libně jsem se rozhodli jet 4 kluci a vytvořili jsme tak jediný celek se správným poměrem mužů a žen.
Potom k nám došla zpráva, že je málo přihlášených a naše skladba je tedy z hromadných přeřazena mezi pódiovky. V danou chvíli jsem nebyl nadšen, ale nakonec se ukázalo, že to vůbec nebylo špatně.
Potom se už přiblížil velký secvič v Turnově. Jela nás tam celá výprava Výletu i Chlapáků. Už první večer byl veselý a dokonce i dobrodružný… Nemůžu nevzpomenout naši cestu do školy po hromosvodu, když jsme nestihli zavření vratJ. Secvik byl velice dobře vedený a kromě opakování a pilování skladby jsme se naučili nástup – country taneček, který skladbu prodloužil na předepsaných 10 minut.
Zde jsme také poznali bratry ze Sokola Polanka nad Odrou s jejich harmonikou a vozembouchem.
 
Pátek, 6.7.2007
Následovalo několik dalších drobných secviků trochu zmatek v informacích ohledně návratu (způsobily mi trošku problémy kvůli odjezdu na tábor, který se mi částečně kryl s gymnaestrádou) a už se přiblížil den D.
Se sbaleným kufrem jsem dorazil do ZŠ Laudova kupodivu téměř včas a shledal, že „tohle bude veselá akce…“ Všude panoval shon a na pohled asi i zmatek, ale tak nějak jsem necítil v tom všem napětí – vše fungovalo… Začali jsem drobným opáčkem skladby v tělocvičně a Jana Sklenářová s Martinem Chlumským zjistili, že jisté sestry stále skladbu dokonale nezvládají, ale na odstranění chyb se hned začalo pracovat – i když, co se mělo pilovat 2 měsíce se za 2 hodiny nevylepší…
Následovala zkouška na ploše již pod vedením Jany Beránkové. Zase nemohu opomenout výstup jistého pána, který měl před noční a nemohl přenést přes srdce naši aparaturu, kterou měl pod okny… V jednu chvíli už to vypadalo, že Jana (Beránková) bude potřebovat bodyguardy, ale velmi rychle se mu do cesty postavilo 7 chlapů a pán začal chladnout… Nakonec také sledoval generálku, která následovala po zkouškách všech skladeb, společně s dalšími lidmi z okolních paneláků. Při generálce se krom sokolských skladeb předvedly i skladby ČASPV a vysokých škol.
Potom už přijelo 16 autobusů a my jsme do nich začali nastupovat. Ve 21:00h jsme vyrazili směr Rozvadov. Před Rozvadovem jsme zastavili u McDonald´s… místní WC takový nápor samozřejmě nemohly zvládnout a tak pánové udělali řadu… (byla už tma). Potom už jsme se hnali tmou a osazenstvo autobusu sledovalo filmy nebo spalo. Průjezdu Mnichovem si ani nikdo nevšiml… I já jsem po filmu na pár hodin usnul… Dál už jen jedna zastávka pod hvězdami někde na dálnici a zase spánek a potom pomalá jízda mezi domky a najednou jsme stáli v ranním šeru pod zataženou oblohou u školy v Sulzu. Mezi mraky se objevovaly alpské vrcholky a bylo chladno – 5:00°C. Nad hlavním vchodem stálo: „Hauptschule Sulz-Rothis“ a pod tím cedule „Srdečně vítejte“. Nikde nikdo samozřejmě nebyl… I jak jsme stáli tak jsme ulehli – tedy někteří vytáhli spacáky, jiní postávali a posedávali a čekali na příchod organizátorů. Ti přišli dle dohody asi v 7 hodin a při svém příchodu sklidili od čekajícího osazenstva potlesk.
Mirek Vrána nám přeložil základní informace a víc jsme nechtěli. V tělocvičně jsme dostali koláč a kávu nebo čaj a pak jsme usnuli a spali až do oběda.
 
Sobota, 7.7.2007
Po probuzení jsme vyrazili na odpolední prohlídku okolí – kudy se jde k vlaku, kterým budeme jezdit do Dornbirnu a taky do Sparu koupit něco dobrého. Největší úspěch sklidilo v naší skupině Libeň (6 mužů – 4 výleťáci, 2 chlapáci) a části Kolína (výleťačky) a taky u lidí z vysokých škol místní dětské hřiště s lanovkou. Zpátky ve škole jsme potom hned prohlédli fotky a video z generálky a vůbec celé včerejší akce. První večer byl – jako všechny ostatní – ve znamení zpěvu a tance při již zmíněné vozembouchové kapele a kytarách. Posléze jsme přešli z venku do baru v tělocvičně. Také jsem vozembouch dostal do ruky a začal se na něj učit hrát. Členové místního gymnastického oddílu s ukázali být dobrými hostiteli i společníky při  zábavě.
 
Neděle, 8.7.2007
Neděle byla už ve znamení zahájení gymnaestrády. Prvním zážitkem byla už jízda vlakem do Dornbirnu. Příměstské jednotky i soupravy s lokomotivou se hnaly údolím Rýna v krátkých intervalech a z vlaku (ale i od jinud) byl krásný výhled na okolní hory. Vystoupili jsme v Hatlerdorfu a vyrazili se podívat k lanovce na horu Karren nad Dornbirnem. Propletli jsme se mezi rodinnými domky, trochu bloudili, ale místní byli příjemní a ochotní a tak jsme došli, kam jsme chtěli. Jen bylo stále zataženo, nahoru jsme nejeli a taky nás na výstavišti čekal oběd.
Pro stravování byly v Dornbirnu vyhrazeny 3 haly, jídlo bylo dobré a organizace zajištovaná dobrovolníky a rakouskou armádou výborně zvládnutá. Vývařovna, která dělá 16 tisíc dobrých obědů – leckteré školní jídelny  by se mohly učit!
Po obědě jsme postávali a brousili po výstavišti a než se přiblížila hodina odchodu na stadion Bierkenweise, kde se konalo zahájení, stačila nás zchladit bouřka. Za zmínku stojí i systém komunikace organizátorů s účastníky. Vedení každé skladby dostalo 2 mobilní telefony, ze kterých se sice nedalo volat, ale na které chodily SMS s informacemi. Například když se spustil liják, dorazila zpráva: „Stay in the exhibition centre – storm warning.“ Zůstaňte na výstavišti – varování před bouřkou. Zvláště „Pórek“ (Honza Novák) od nás z Libně byl telefonem okouzlen. Byl to úplně obyčejný telefon s pamětí na 10 zpráv, bez barevného displeje, ale byl to telefon, jaký lze vzít kamkoliv, aniž by hrozila jeho krádež.
Déšť naštěstí ustal a barevný dav se začal z výstaviště sunout na stadion. Byl to jakýsi neoficiální průvod s vlajkami, občas i zpěvem nebo skandováním – zvláště němci se v tom vyžívali… Na stadionu jsme našli své seřadiště a začali utvářet dav a později desetistup České republiky. Zase začalo pršet, a tak organizátoři všem rozdali pláštěnky. S Kubou (Jakubem Kudroněm), Pórkem a Čedokem jsme se odebrali do stanu, kde se sedělo, tancovalo a  prodávaly se tam klobásy a pivo – zvláště u Švýcarské výpravy měl tenhle stan úspěch. A tak zatímco ostatní stáli v dešti, připojili jsme se k zábavě. Když se přiblížila hodina zahájení, vrátili jsme se k ostatním a výpravy začaly nastupovat. Přestalo pršet a tak vedle stojící Holanďani naházeli pláštěnky na zem, čímž si vysloužili od Čechů skandování názvu jistého zvířete – nikdo z nich asi nerozuměl… Pak už jsme šli my. Nástup připomínal nástupy výprav na olympijských hrách. Po projití „čestného půlkolečka“ jsme byli nasměrováni na tribunu.
Tribuny… Asi jediné, co nebylo zvládnuté… Byly jen k stání a poněkud nedostatečně velké. Přesto jsme se nakonec vešli. Některé výpravy (Slovinsko, Řecko…) bavili sebe i okolí při čekání různými cirkusovými výkony…  Potom už začalo zahájení… Byly vztyčeny vlajky Rakouska, Gymnaestrády a Světové gymnastické federace (FIG). Zazněla Rakouská hymna projevy – mezi jinými promluvil i prezident Heinz Fischer a zahájení bylo přenášeno rakouskou televizí. Po nich přišla zpěvačka Veronica s titulní písní gymnaestrády „Come together“. V textu zaznívá motto gymnaestrády „Come together – be one“. Píseň má chytlavou melodii, a většina z nás si ji oblíbila.
Zahájení se neslo v duchu čtyř živlů. Jako první zazněla stadionem nám dobře známá Vltava od Bedřicha Smetany. Na ploše se objevila alegorická postava vody, s ní gymnasti a  gymnastky, všichni v modrém. Choreografie i prožitek se těžko popisují, ale byly nádherné… Voda byla vystřídána vzduchem a cvičenci v bílém s gymbally. A samozřejmě postavou vzduchu. Tato část programu byla zakončena seskokem skupiny parašutistů přímo na plochu. Museli zvládnout náročné přistání na stadionu, což se bohužel jednomu z nich nepodařilo. Při přistání ho vzal vítr a on, možná v padesátikilometrové rychlosti, vletěl do beden ozvučení. Pád nevypadal hezky, ale okamžitě nastoupil tým lékařů a program ani nebyl přerušen. Později jsme viděli za stadionem přistávat lékařský vrtulník. Snad dopadlo vše dobře. Následovala země v zeleném s inspirativní choreografií s tyčemi a bednami a nakonec oheň s skoky z trampolínek, a nechyběly samozřejmě louče, které bohužel za denního světla nevynikly.
Program byl zakončen společnou částí všech cvičenců a „ohňostrojem“ – i když ve dne je to podle mě škoda peněz…
Následoval odjezd ze stadionu. To byla další veselá epizoda, když všech 21 000 lidí, kteří byli na stadionu, vyrazilo na vlak. Vznikla několikasetmetrová fronta v okolních uličkách, vedoucí pod železničním náspem a po schodech na nástupiště. Co nenapadlo několik chytrých hlav: po náspu se dá vylézt rovnou na nástupiště a není potřeba stát frontu. Od slov k činům přešel nejrychleji jeden němec, a tak se i další řádně rozběhli a vylezli strmý násep. Škodolibou radost z obejití fronty věak mělo jen málo lidí, protože se na vrchol náspu postavili dva policajti a lidi nekompromisně vraceli, i když po zlezení náspu stačilo je podlézt zábradlí.
Dnes ještě nebyl programu konec. Byl pro nás připraven národní večer ve vesnici Klaus (u školy, kde byla ubytována část české výpravy). Na místě nás čekalo občerstvení, pivo a víno a také kulturní program. Přišli nás pozdravit starostové všech vesnic, ve kterých jsme bydleli. Dále svá vystoupení předvedli členové místního gymnastického oddílu a také my jsme vystřihli několik čísel. Zlatým hřebem programu byla zpěvačka Veronica, která zazpívala „Come together“ ještě speciálně pro českou výpravu. Pak už přišla volná zábava. U pódia hrála k tanci vozembouchová kapela a Mirek Vrána na elektrické piáno. Zase jsem jednou zúročil své taneční umění. Lidovky, které dědové z Polanky hráli, byly samá polka a třeba Jana Beránková nebo Katka Šrámková (od nás z celku) jsou výborné tanečnice… Na druhém konci sálu byl DJ a myslím, že všichni se dobře bavili – Češi i místní…
Většina výleťáků vyrazila kolem půlnoci domů – zítra nás čeká první vystoupení.  
 
Pondělí, 9.8.2007
V pondělí jsme vstávali brzy… První vystoupení nás čekalo už v 9:20. Tak tedy snídaně hned v 7 hodin a odjezd do Dornbirnu. Neměli jsme zkoušku, jeli jsme rovnou naostro. Když jsme dorazili do haly, ještě běžela zkouška nějakého japonského vystoupení, které bylo hned od 9 ráno. Hala 1, kde jsme vystupovali byla, co se zázemí pro cvičence týče, asi nejlépe vybavená. V jiných halách se převlékalo a připravovalo prostě za tribunou – tady byly velmi dobře vybavené a pohodlné šatny. Zrcadla, sprchy byly samozřejmostí…
Potom to přišlo – ještě rychlé upřesnění nástupu, které nakonec stejně tak trochu nevyšlo, ale diváci to nejspíš nepoznali. A už se jelo. Z tribuny nás podporovala Jana Beránková a skupina Jihoafričanů a Holanďanů. Možná bylo lepší, že hlediště nebylo úplně plné, protože jsme si alespoň mohli zvyknout na atmosféru a vystoupení si užít. Další dvě vystoupení budeme mít odpoledne, takže asi přijde lidí víc (a přišlo:-).
Zbytek dne jsme zůstali na výstavišti, sledovali jiná vystoupení a obhlíželi další haly, kde budeme vystupovat. Taky to bylo vlastně jediné vystoupení, kde náš celek vystupoval v původní sestavě. Už den po příjezdu se „Čedokovi“ (Martinovi Chlumskému) zhoršila alergie a tak hned po vystoupení odjel zpátky do Čech. Na štěstí jsme měli náhradníky a tak na jeho místo nastoupila Jana Sklenářová z Kolína, za kterou zaskočila, v zadním celku, jedna z náhradnic.
Naštěstí nám Čedok nechal kameru, takže jsme mohli točit další průběh gymnaestrády. Z nejsilnějších vystoupení, které jsme v pondělí viděli musím zmínit trojici švýcarských naprosto excelentních bloků spojujících synchronizované cvičení na kruzích s dalšími choreografickými prvky a nádhernou hudbou.
První z nich „Four elements – one spirit“ se vyznačoval nádherných sladěním hudby choreografie i synchronizovaného cvičení na kruzích (gymnasté na kruzích představovali vzduch). Cviky byly prováděny v hupu a byly vlastně jednoduché – svis vznesmo, výkrut – a seskok saltem. Přesto byl výsledný efekt úžasný. Ani druhé a třetí vystoupení se nedaly zahanbit a tak jsme při druhém vystoupení mohli vidět trojné salto – skočené samozřejmě z trampolínky - a při tréninku před třetím zase jeden z gymnastů na kruzích kopal do stropu haly, za což sklidil velký aplaus.
Dlouhý potlesk ve stoje zase sklidilo vynikající vystoupení vozíčkářů „Let´s dance – with wheelchairs!“
Nezanedbatelný dojem zanechalo i italské vystoupení „Tower and Moution – carillon“ s netradičním náčiním – žebřinovým vozem, který se následně změnil ve věž a zvláštními „prolézačkami“ s pruhy látky – ve kterém se mísila gymnastika s prvky výrazového tance.
Večer jsme si ve škole půjčili rádiomagnetofon, posbírali dostupná CD a Vláďa Voráč zorganizoval pro zájemce aerobikovou hodinu. Potom následoval opět večer v baru v tělocvičně – dobrovolníci tam dopravili z učebny hudební výchovy piáno a tak Mirek Vrána plně rozvinul své umění. Také se ten večer zrodila jedna sběratelská vášeň. Místní pivo pivovaru Mohren Brau, které se točí v hospodách za moc nestálo – bylo takové limonádovité, mdlé a hrozně drahé (kolem 3 € za velké). Existoval však ještě jeden druh místního piva. Prodávalo se ve třetinových plastových (!) lahvích, ale docela se dalo pít – byla to 12°, ale hlavně mělo na etiketách vlajky různých států – na každé lahvi byla jiná. U nás ve škole měli Pákistán, Japonsko a Uruguay… A Pórek se rozhodl, že zkusí získat co nejvíc etiket s různými vlajkami…
 
Úterý, 10.7.2007
Dnes nás vystoupení nečekalo a tak jsme se rozhodli podpořit chlapáky na jejich vystoupení. Po brzkém obědě na výstavišti jsme vyrazili na stadion v Lustenau, kde jsme původně měli vystupovat také (ještě jako hromadná skladba) a kde včera chlapáci strašlivě zmokli a zmrzli.
Dnešní počasí bylo chladné, ale aspoň tolik nepršelo. Program hromadných skladeb se podobal všesokolskému sletu, ale musím říct, že sletové programy jsou podstatně lepší. Jako první vystupovala česká skladba ČASPV Pohoda. Tuhle skladbu jsme znali ze sletu i z generálky a patřila k těm nejlepším. Skladby jiných států nebyly v pravém slova smyslu hromadnými skladbami – většinou šlo i více či méně zdařilé komponované bloky. Nejhorší byla asi Holandská „skladba“. „45 minut nudy a na konci duha“ – to asi skladbu vystihuje nejlépe. Ač mělo vystupovat přes 800 cvičenců, společně jich tolik nikdy na ploše nebylo. Jako v mnoha jiných skladbách měli i oni ve své skladbě skoky z trampolínek, ale – možná i kvůli vlhkému trávníku – většina skoků za moc nestála. Nejhezčí částí skladby byl asi závěr, kdy měli všichni cvičenci různobarevné deštníky a na závěr z nich působivě vytvořili duhu.
Potom vysvitlo slunce a přišli na řadu Chlapáci – co se synchronního pohyb i choreografie týče – šlo asi o nejlepší skladbu celého programu. Je vidět, že hromadné skladby mají v Čechách a na Moravě dlouhou tradici a prostě je umíme dělat…
K lepším skladbám potom patřila ještě třeba Britská skladba Blues Brother v James Bond.
Po skončení programu jsme se vrátili na výstaviště, shlédli ještě několik zdařilých pódiovek – třeba Finskou „Rock and Fire“ a odebrali se na večeři.
 
Středa, 11.7.2007
Ve středu jsme si řádně přispali, protože celá sokolská výprava měla volno. Rozhodli jsme se, že pojedeme někam do okolí na výlet. Zvolili jsme výlet k Bodamskému jezeru a do Bregenzu. Cesta vlakem byla pohodlná a po poledni jsme byli v Bregenzu. Mě, Pórka a Kubu samozřejmě hned zaujala úzkorozchodná parní lokomotiva, ze které byla na hřišti udělaná prolézačka. Úspěch slavily i houpačky… Pak jsme vyrazili k lanovce vedoucí na horu Pfander– 1064 m n.m. Cestou nahoru se nám z lanovky otevřel nádherný výhled na Bregenz, celé údolí Rýna s Dornbirnem i celé Bodamské jezero.
Po jezeře se prohánělo několik výletních lodí, byla vidět trať Bregenz - Bludenz, která je dopravní tepnou Vorarlberska a celé gymnaestrády. A na pozadí toho všeho majestátní štíty švýcarských Alp. Pak už jsme přehrkali přes jediný sloup na celé trase a dojeli do horní stanice lanovky. Na vyhlídce nás potkali Vršovice, Kolín a holky od nás z celku. U horní stanice byla taky malá zoologická zahrádka. Největší úspěch měli 3 malí peroucí se čuníci.
Cestou na samotný vrchol hory se nám otevřel výhled i na druhou stranu na neméně krásné rakouské Alpy. Na vrcholu hory byl kříž a lavička – dobře se tam sedělo a tak jsme otevřeli lahve s německou, řeckou a americkou vlajkou – včera jsem strávili asi čtvrt hodiny ve Sparu hledáním lahví s vlajkami, které Pórek ještě ve sbírce neměl – naši dobrovolníci měli s barem tentokrát smůlu – na výstavišti stála láhev 2,5 €, u nás byla za 1€, ale ve Sparu byly holt za 0,59 € a ještě byl největší výběr vlajek…
Pórek se taky dal do kreslení vysílače – on je totiž (nebo bude) grafik. Po příjemném posezení na sluníčku jsme vyrazili zpět k lanovce – právě včas – začaly se stahovat mraky. Před odjezdem dolů jsme potkali ještě jednu veselou věc – šlo o přístroj, který po vhození eura a pěticentu vylisoval z pěticentu originální medailonek s dravcem a jménem hory, na které jsme stáli – holky nám je večer hrozně záviděly, protože si onoho přístroje nevšimly.
Zrovna, když jsme sjeli dolů, dalo se do vydatného deště, a tak jsme na chvilku zalezli do muzea lanovky a vytáhli pláštěnky ze zahájení. Než jsme došli na nádraží, bylo po dešti a tak jsme se ještě prošli kolem jezera a vyrazili domů.  
 
Čtvrtek, 12.7.2007
Ač nás vystoupení čekalo až odpoledne, vstali jsme brzy. Vyrazili jsme podpořit Janu Beránkovou na její praktický seminář step aerobiku. Zase nás jednou přivítalo pohodlné zázemí haly 1 a v 11 hodin jsme stáli na ploše. Asi polovinu účastníků hodiny tvořili češi, zbytek směs lidí ze všech koutů světa. Jana sice mluvila anglicky, ale názvy kroků jsou mezinárodní a občas se mihlo i české slovo. Jana měla připravené 3 bloky a řádně nás „zničila“. Několik lidí odpadlo, ale hodina měla úspěch a myslím, že po prázdninách se taky konečně nechám ukecat a vezmu si jednou hodinu stepů u nás v Libni.
Po obědě jsme brousili po výstavišti a já se rozhodl získat belgické tričko. Je zvykem, že účastníci gymnaestrády si mezi sebou vyměňují trička svých zemí. České tričko ČOS nebylo úplně populární… Obávám se, že jeho tvůrce poněkud postrádal nápady… O to větší radost působilo, když ho někdo vyměnil. Já jsem se po několika neúspěšných pokusech rozhodl jít cestou překupníka. Po mém tričku nadšeně sáhnul jeden Portugalec a pak už to šlo hladce. Portugalské tričko mělo podstatně větší úspěch a tak jsem pro step před vystoupením vyrážel už v barvách Belgie.
Vystoupení nás čekalo v hale 14. Shodli jsme se, že co se hlediště týče, je to asi nejlepší hala a navíc pěkně „na ráně“. Dnešní vystoupení pro nás představovalo jakýsi vrchol gymnaestrády. Jediným problémem byla užší plocha. Bohužel i přesto některé cvičenky nechápaly, že je potřeba se roztáhnout opravdu až úplně ke kraji, takže v krokovce jsme byli nalepení těsně na sebe a museli některé pohyby dost šmelit. Přes tyto drobné problémy jsme na závěr sklidili od plných tribun nadšený aplaus.
Večer nás čekala ještě jedna akce. Mirek Vrána vymyslel, že se sejdeme na prostranství před halou 14 a budeme hrát a zpívat a tancovat – jen tak pro radost a abychom byli vidět…
Pravda – na štěrku jsem ještě netancoval a není to úplně ideální, ale bylo to fajn. Taky to byla příležitost pro několik dalších výměn. Třeba Pavel Voráč získal kompletní sadu Brazilského oblečení.
Jedinou chybu měl dnešní večer – cítil jsem, že mi stoupá teplota –asi nějaká viróza. Mirek Vrána mě večer nadopoval řádnou dávkou paralelu a doufali jsme, že zítra budu vystoupení schopný.
 
Pátek, 13.7.2007
Probudil jsem se v ne úplně dobrém stavu, ale další 2 paraleny, snídaně a ještě 2 hodiny spánku dopoledne mě uschopnily. Do Dornbirnu jsem přijel až těsně před vystoupením, ale zato v uspokojivém stavu. Naše poslední vystoupení a tedy i rozloučení se skladbou výlet s aerobikem se konalo v hale 9. Přišli nás podpořit i chlapáci, kteří měli druhé a poslední vystoupení včera. Někdo tvrdí, že to bylo naše nejlepší vystoupení, já jsem měl lepší pocit z těch předchozích, ale na tom nezáleží. Hned po vystoupení za námi přišel jeden člověk v FIG (pořádající organizace) a říkal, že se mu naše vystoupení velice líbilo a tak…
Pak jsme se všichni vyfotili a to bylo asi naposledy, co jsme cvičili Výlet s aerobikem.   
Zbytek dne padl na sledování dalších vystoupení – výborní byli třeba Slovinci, s představením s Asterixem, Obelixem, galy a římany, kde nebyla nouze o silové prvky, kdy jeden cvičenec stál druhému na ruce a podobně, ale vystoupení nepostrádalo ani vtip a výbornou choreografii.
Podruhé jsme také podporovali naše vysokoškoláky s jejich blokem Vivat Academia a pak Pórek s Kubou a s Pavlem vyrazili do Feldkirchu – historického městečka kus od Dornbirnu směrem na Bludenz. Já s Vláďou jsme jeli domů. Před večeří jsme měli sraz ještě se Šrámkovic holkama a chtěli jsme jít na výlet do soutěsek nad Dornbirnem. Večer mi bylo stále dobře a tak výletu nic nebránilo.
Z Alp stékají prudké a divoké řeky do údolí Rýna a proti proudu jedné z nich jsme se vydali. Údolím až k muzeu Rolls-Royce nás vyvezl autobus a díl už vedla cesta jen jako úzký chodníček asi 3 metry nad hladinou říčky v soutěsce, stoupala po strmých schodech podél vodopádů a stupňů až do ostrého zákrutu, kde rokle jakoby končila. Cestička i říčka odbočili prudce vpravo a nám se otevřel pohled na ohromný skalní tunel. Byl dobrých 15 metrů vysoký a 40 dlouhý. Po jeho dně se mezi balvany hnala říčka a naše pěšina ji sledovala nízkým tunelem, proraženým v jeho stěně.
Za tunelem jsme vystoupali o nějakých 40 metrů výš – stěny soutěsky měli místy i 100 metrů na výšku – na korunu hráze, která byla v soutěsce postavena. U paty hráze začínalo taky nádherné staré nýtované potrubí, které vedlo vodu dolů do Dornbirnu. To nás taky sledovalo celou cestu jako dlouhý mechem porostlý had.  Tady u jezera se od nás odpojili Pavel, Vláďa, Kuba a Pórek s tím, že půjdou, pěšky na horu Karren, kam jsme měli taky namířeno. Zdola z Dornbirnu tam vedla lanovka a my jsme tam chtěli vyjet na západ slunce. My ostatní jsme pokračovali proti proudu říčky. Na druhém konci jezera stála vodní elektrárna s dvojicí strojů – starším z roku 1897, používaný jen ve špičkách, a mladším z roku 1953.
Nad elektrárnou se soutěska zase uzavírala a chodníček vedl přímo nad vodou. Říčka tu vytvářela hluboké tůně a pod nimi zase peřeje a z okolních skal do ní padaly ve vysokých vodopádech malé potůčky. Všude bylo vlhko a krásně. Protože slunce se už povážlivě klonilo k západu, otočili jsme to, když se soutěska zase rozšířila a vyrazili zpět, abychom vyjeli lanovkou nahoru, než slunce úplně zapadne. Cestou soutěskou jsme si ještě užívali její krásu a cesta údolím po silnici uběhla v družném hovoru a s posledními paprsky slunce jsme jeli na Karren.
Horní stanice lanovky stojí na vrcholu skály v nadmořské výšce téměř 1000 metrů. Dorazili jsme tak tak a před námi se rozprostíral Dornbirn, údolí Rýna, Bodamské jezero, vrcholky Alp a proti jasné obloze zapadalo slunce. Nahoře se nás nakonec sešla docela velká skupina Čechů a tak jsme si dali kávu, viděli vystoupení ohnivých tanečnic, které vyvrcholilo salty s loučemi v rukou a již v černočerné tmě, do které zářily města a vesnice dole pod námi jako perly jsme vyrazili lanovkou dolů.
 
Sobota, 14.7.2007
V sobotu, už byly na programu jen praktické semináře a zakončení – většina našich lidí si nenechala ujít seminář ropeskipingu (švihadlo) nebo vyrazila do Lichtenštejnska a ve 4 hodiny začínal na stadionu Bierkenwise zakončovaní ceremoniál. Konal se v duchu pěti kontinetů a čtveřice alegorických postav živlů byla vystřídána pěticí postav reprezentujících 5 kontinentů v barvách olympijských kruhů. Po celou dobu svítilo slunce a bylo dost horko… Program nepostrádal zajímavé části, ze všech koutů světa ale celkově byl podstatně slabší, než zahajovací ceremoniál. Z nejzajímavějších bodů si vzpomenu na holandskou skladbu v tradičních dřevákách, africké tance v tradičních oblecích nebo na indiány. Součástí programu byla i česká skladba pohoda.
Na závěr programu byly sejmuty vlajky a symbolicky se představilo dějiště příští 14. světové gymnaestrády, švýcarské Lausanne. Symbolem příští gymnaestrády bude letící míč a tak byly na závěr vypuštěny tisíce balónků.
Večer nás čekalo i rozloučení s dobrovolníky, kteří nám celý týden zajišťovali servis ve škole – i když já osobně bych ocenil spíš odjezd na noc o příjezd do Prahy už v neděli ráno, jako to měla zorganizované například ČASPV. Přišli také starostové obou vesnic – Sulz a Rothis a připravili pro nás na závěr pohoštění. Potom už se jen sedělo, povídalo, zpívalo, pilo…
 
Neděle, 15.7.2007
Poslední den už nebyl zajímavý – čekala nás jen, podle mě zbytečně, úmorná celodenní cesta domů. Lepší by bývalo bylo jet na noc.
 
 
Sepsal: Honza Přech „Řek“, Sokol Praha-Libeň
Skladba: Výlet s Aerobikem
 
Blahopřeji všem, kteří dočetli až do konce J