T.J. SOKOL Praha - Libeň

Vrátíme se zpět do roku 1938, do období posletového. Válečné nebezpečí se tak vystupňovalo, že 23.září v pozdních večerních hodinách vyhlásil rozhlasem prezident Beneš mobilizaci. Ráno byli vojáci u svých vojenských útvarů. Taková byla kázeň a nadšení všech sokolů i celého národa k obraně vlasti. Sletová skladba "Přísaha republice" z úst 28 000 mužů nevyzněla naprázdno. Několik dní po vyhlášení mobilizace se konala konference v Mnichově; kde Anglie a Francie jednala s Hitlerem "o nás ale bez nás". Bylo nám doporučeno, ba skoro nařízeno, odstoupit Hitlerovi naše pohraničí, aby se prý zabránilo válce. Nadšení vojáků se změnilo v bezmocnost a smutný návrat domů.

Zabrané pohraničí muselo rychle opustit mnoho českých a sokolských rodin a jen s uzlíčkem nejnutnějšího spěchalo do vnitrozemí ke svým známým. Vzrůstal počet nezaměstnaných, pro které se hledala práce a pro které byly vytvořeny Pracovní tábory. Jeden takový tábor zabral 26.října 1938 libeňskou sokolovnu, takže veškerá činnost v jednotě byla zastavena. Výbor svolal na 15.prosince mimořádnou valnou hromadu do školy Na Korábě. Měly být řešeny otázky zabrání sokolovny a současná situace v jednotě a Sokolstvu. V té době totiž vznikal, bez účasti výboru ČOS, první pokus o sjednocení tělovýchovy. Byl ustaven Svaz občanské pohotovosti (SOP) a bylo třeba tyto samozvance odmítnout. Pracovní tábor uvolnil naši sokolovnu až v dubnu 1939.

II.světová válka 1939 - 1945

Mnichov válce nezabránil, ani námi odstoupené pohraničí. 15.března 1939 stanul Hitler v Praze a prohlásil Čechy a Moravu za Protektorát německé říše. Den předtím se odtrhlo Slovensko, prohlásilo se samostatným státem a Tiso požádal Hitlera o ochranu. Druhá nejhroznější světová válka byla odstartována, o velikonocích r.1941 byla zastavena činnost sokolských jednot. K hromadným zatýkáním sokolů došlo v noci z 8. na 9.října 1941. Gestapo zatýkalo současně po celém území protektorátu především činovníky ČOS a žup. Na 900 sokolů bylo té noci zatčeno. Mezi zatčenými byl i náčelník župy Barákovy Vojta Vacín a starosta župy Jaroslav Řepa. Oba zemřeli v koncentračním táboře v Osvětimi. Bratr Řepa 4.dubna 1942, br. Vacín o několik dní později. Bratru Řepovi bylo 47, Vacínovi 55.let.

Po celou dobu okupace se zatýkalo a posílalo se do koncentráků a na smrt. Nejhorší to bylo po atentátu na říšského protektora Heydricha v roce 1942, kdy za projevený souhlas s atentátem byla smrt. Jména libeňských obětí jsou na mramorové desce ve schodišti sokolovny. Nejmladšímu z obětí bylo 30 let a zemřel nejdříve, nejstaršímu bylo 70 let a zemřel jeden den před naším osvobozením. Na ně nesmíme zapomínat.

Sokolské oběti nacistické okupace v Libni:

Vojta Vacín (nar. 16.7.1887), náčelník župy Barákovy, dlouholetý náčelník libeňské jednoty, od svého mládí nadšený cvičenec. Umučen v koncentračním táboře v Osvětimi 17.5. 1942 (55 roků).

Sláva Strnad (nar. 1.3.1905), náčelník Sokola v Libni. Zatčen 2.7.1942 pro účast na atentátu na Heydricha, po nejtěžším nacistickém mučení popraven 24.10.1942 se svou manželkou Marií. Bratru Strnadovi bylo 37 roků.

Josef Decastello (nar.24.6.1910), plukovník čs. armády, letec. Vzorný cvičenec. Byl vyznamenán Čsl. válečným křížem a franc. Croix de Guerre. Sestřelen nad Francií 3.6.1940 (30 let).

Otomar Kefurt (nar. 10.11.1886), řídící učitel, tvrdý a nezlomný vlastenec. Za ukrývání ilegálního pracovníka byl 3.12.1943 na Pankráci seťat se svou ženou Annou Kefurtovou. Bratru Kefurtovi bylo 57 roků.

Čeněk Kníže (nar. 11.2.1895); padl 7.5.1945 na mostě Barikádníků. Bylo mu 50 let.

Tomáš Míchal (nar. 23.12.1906), obětavý člen naší loutkové scény. Zatčen 15.8.1941, uvězněn v Terezíně, zemřel v koncentračním; táboře v Mauthausenu v roce 1942 ve věku 36 let.

Ing. Antonín Srnec (nar. 22.5.1902), jeden z nejlepších cvičenců a cvičitelů jednoty, technický spolupracovník naší loutkové scény, důstojník čs.armády. Účastnil se jako jeden z prvních bojů na barikádách, byl velitelem v oblasti Slovanka, kde padl 7.5.1945 ve věku 43 roků.

Miloslav Vitouš (nar. 10.1.1902), dlouholetý člen naší jednoty. Zatčen 4.6.1942, odvezen na Pankrác a 6.6.1942 popraven na střelnici v Kobylisech ve věku 40 let.

Václav Vopička (nar. 31.10.1875}, člen naší a prachovické jednoty. Se svou ženou zatčen 25.1.1945 v Prachovicích, obviněn z přechovávání parašutistů. Zemřel v předvečer našeho osvobození, 8.5.1945 v Terezíně. Bylo mu 70 let.

Irena Brillová, dorostenka naší jednoty, byla odvlečena do Terezína, kde v roce 1942 zemřela s celou svojí židovskou rodinou, protože židé, podle nacistů, neměli právo žít!

Po zastavení činnosti Sokola v roce 1941 byla zabrána naše sokolovna na skladiště vojenského leteckého materiálu. Ve všech místnostech sokolovny bylo několik vagonů materiálu. Němci naši budovu nešetřiti. Po vyklizení všeho v červenci 1945 se ukázala hrozná spoušť. Voda netekla, odpady byly ucpané, podlahy, zámky, vypínač a všechno zničené. Uvedení do přijatelného stavu stálo mnoho práce a peněz. Cvičit se začalo nejdříve na letním cvičišti, později v gymnáziu a teprve v prosinci v sokolovně. S velkým nadšením se začínalo. Byl ustaven lyžařský oddíl, vedený Jiřím Štěpničkou a Mirkem Vaňkem a 20 lyžařů trávilo první vánoce v chatě jimi získané v Dolní Malé Úpě v Krkonoších. K 31.12.1945 uvádí matrikář Ludvík Holý stav členstva včetně dorostu a žactva celkem 2889 duší, z toho 1303 dospělých, 430 dorostu a 1156 žactva. Starostou byl dr.Štross, náčelníkem Jar. Jirák, náčelnicí B. Votýpková.

V roce 1945 byl zvolen výbor naší jednoty s těmito funkcemi:

Bratr Jiří Štross - starosta
Sláva Veger - místostarosta
Bohumil Andrle - jednatel
Josef Mrklas - pokladník
Ludvík Holý - matrikář
Sestra Helena Andrlová - vzdělavatel
Bratr Jan Koubek - správce sokolovny
Jaroslav Kubišta - správce osvětlení
Miroslav Procházka - archivář
Jindra Vajkrt - vedoucí pořadatelského sboru
Bratr Jaroslav Jirák - náčelník
Sestra Boženka Votýpková - náčelnice

Výbor sokolské jednoty na své první schůzi v roce 1945 stanovil program obnovy sokolovny. Řízením prací na její obnově byli pověřeni starosta br. Štross a správce osvětlení br. Jar.Kubišta.Do úklidu sokolovny se tehdy pustili všichni členové jednoty, včetně žactva a dorostu. V této době bylo nutné opravit střechu, udělat novou elektroinstalaci a nové osvětlení, vymalovat všechny místnosti a opravit nářadí.

Práce elektrotechnické byly svěřeny instalačnímu odboru EP hl.m.Prahy. Byla vyměněna starodávná osvětlovací tělesa a vypínače na klíček za moderní. Nová elektroinstalace byla provedena v mědi. Napětí 120 V byla vyměněno na 220 V. Nové osvětlení ve velkém sále bylo ovládáno dálkově ze dvou míst u jeviště a ve sborovně. Tyto moderní rozvaděče a reflektory darovala firma Vohralík (člen Sokola) a výrobce divadelního osvětlovacího zařízení. Od firmy "Philips" byla instalována telefonní ústředna pro 10 telefonních stanic (t.zn. 1+10). Telefony byly umístěny ve sborovně, v úřadovně, ve Filipově síni, u sokolníka atd.

Celá sokolovna byla velmi vkusně vymalována podle návrhu bratra arch. ing. J. Jakuba. Práce malířské provedla firma Franěk (člen jednoty). Veškeré nářadí pro cvičení bylo znovu opraveno a instalováno, takže se mohlo ihned začít cvičit. Později byla opravena střecha sokolovny z mědi.

K znovuotevření sokolovny byly vydány odznaky podle návrhu br.M.Haufa. Byly velmi vkusné a byly také ihned rozprodány.

Nadšení všech členů jednoty při obnovování naší sokolovny bylo příkladné. Sokolovna v této době byla v nádherném stavu: nová malba, nové osvětlení, moderní zařízení na ovládání světel ve velkém sále (při pořádání tělocvičných akademií, besed, šibřinek atd.). Musím se zmínit o tom, že bývalí uživatelé od r. 1949 toto zařízení zrušili a v roce 1989(91) nám předali sokolovnu v žalostném stavu (zvláště pro cvičící) bez telefonní ústředny a rozvaděčů s moderním ovládáním světel.

Velikou část prací po převzetí sokolovny jsme již provedli. Vybudování plynové kotelny, oprava větší části střechy a okapů, v sále, lodích a administrativních místnostech úsporné osvětlení. V zadním traktu a po stranách tělocvičny je provedena nová omítka do výše 1. poschodí. Je vymalována celá budova a ve Strnadově síni /velkém sále vybroušeny a nalakovány parkety. Do budoucna plánujeme, za spolupráce s Památkovým úřadem, konečně i vnější opravu omítky.

Nezbývá nám ve výboru jednoty nic jiného než nadále pracovat a uvést sokolovnu do takového stavu, jako byla při znovuotevření v roce 1945.

V roce 1946 již nastává normální a hezký život v tělocvičně i na letním cvičišti. Kromě obvyklých besídek žactva a dorostu, výletů a zájezdů, domácích i župních závodů na nářadí a v atletice, turnajů v házené a odbíjené, školení cvičitelů v jednotě, v župě i v ČOS tu byly i šibřinky a jejich dozvuky, společenské podniky a všude i spolupráce Věrné gardy. Loutkáři přebudovali svoji scénu a od října do konce roku sehráli dětem 25 představení. V naší chatě v Krkonoších (dnešní Sokolí boudy) byla o prázdninách první žákovská osada. Dorostenci prožili 14 dní ve stanovém táboře na Sejckém ostrově na střední Vltavě.

Rok 1947 je už rokem předsletovým. Cvičenců ve všech složkách přibývá, cvičí se ve dvou až třech oddílech a ještě prostory nestačí. V přehledné tabulce uvádíme přesná čísla z Výroční zprávy za rok 1947, str.9.

K 31.12.1947 měl Sokol Praha - Libeň tento stav:

V jedné cvičební hodině cvičilo průměrně:

Náčelníkem byl stále Jaroslav Jirák, místonáčelníkem František Kodl, vedoucím dorostenců Ladislav Mrklas, vedoucím pořadatelského sboru Jindra Vajkrt, matrikářem mužů Ludvík Holý: Dorost si vydával vlastní časopis "Vzlet", měl svoji samosprávu, organizoval vlastní akademii, na které byla dorostenkám předána nová vlajka s heslem: "Národa být jádrem". Na vlajku darovala stuhy Věrná garda.

Náčelnicí byla Béda Prokešová, jednou z místonáčelnic Věra Decastellová. Mezi členkami cvičitelského sboru ; jsou nám známé M.Jiráková, M.Kodlová, Vl.Kokošková, Vl.Kubištová a V.Haufová. Ve cvičitelském sboru mužů byl i M.Hauf, Lad.Horáček a Jiří Žižka.

Průběh cvičebního roku byl podobný roku předchozímu, ale byl intenzivnější, zejména v druhé polovině roku, kdy se již nacvičovalo na XI.slet - 1948. Během roku došlo k sjednocováni tělovýchovy a tak se do Sokola přihlásily i tělovýchovné organizace DTJ, JPT a Orel. Členové museli projít ideovou školou a skládat slib. 28.října 1947 složilo sokolský slib: 79 bratrů a i 74 sester. Také žactvo - 134 žáků a 46 žákyň - slibovalo věrnost na svůj prapor. Na ideové škole pro dorost i pro členstvo tehdy přednášel i člen předsednictva vzdělavatelského sboru ČOS br.Jiří Janoš. Slib složilo 62 dorostenců a 62 dorostenek.